Michal Kašpárek se do své role „Jevgenije Morozova českého internetu“ vžil opravdu s vervou. Poté, co během uplynulých 12 měsíců rafinovaně vyhejtoval (nebo kriticky zpochybnil – záleží na úhlu pohledu) postupně podnikatelské inkubátory, volební kalkulačku, dokument Šmejdi, projekt Demagog.cz
nebo dokonce hokejové zlato z Nagana, si vzal na paškál vcelku neškodný fenomén inspirace.
Pro Michala je to prázdné slovo, které neznamená nic konkrétního, nenutí o věcech přemýšlet a v konečném důsledku je to jen namaškaráděná prokrastinace. Ostatně, všechna adjektiva Michalova hodnocení si přečtěte sami.
Možná je problém v tom, že si Michal spojuje potřebu inspirace pouze se světem umění, což nezbytně vede k nařčení ze snahy povyšovat běžnou práci na umění. Copak se ale ani skladník ve šroubárně nemůže u nikoho inspirovat? Třeba jen v tom, jak má vychovávat své děti?
Neinspirujeme se – my kluci co si sestavujeme inspirační seznamy – imaginárními můzami, dokonce ani pobytem na inspirativních akcích, ale konkrétními lidmi. Tím jak s nimi spolupracujeme, jak se s nimi setkáváme nebo jak je sledujeme.
Možná někdo dokáže přijít na ty nejlepší nápady nebo zažít ty nejlepší okamžiky sám. Pro mě to jsou ale lidé – a jejich konkrétní kroky – co mě přivádí na nové myšlenky a přináší osobní obohacení.
Někdo v člověku nechá hlubší stopu, někdo téměř žádnou, někdo vás odpuzuje. Je to přirozené. Ve mě obvykle pozitivní dojmy nechávají například lidé, kteří za sebou mají konkrétní práci, kterou považuju za přínosnou. Nebo ti, kteří mě nutí o věcech přemýšlet jinak, než je mi vlastní, protože komfortní zóny si člověk užije až až.
Michal namísto instantní inspirace doporučuje pracovat a učit se. Dovolím si zachovat ten luxus spolupracovat a učit se od lidí, kteří mě inspirují.
PS: V prvním vydání mého „inspirativního seznamu“ před dvěma lety figuroval i Michal Kašpárek. A vypadá to, že se jím nechám inspirovat i nadále – přestože s ním mnohdy nesouhlasím. Snad pro mě tato inspirace nebude jedovatá :)