Publikováno

Prezidentská volba: Kampaň proti Fischerovi relativizuje Zemanovo nebezpečí

Na rozdíl od všech ostatních voleb nemám žádného favorita, kterého mohu doporučit s klidným srdcem. Nejprve napíšu, proč je pro mě přímá volba pozitivem a potom něco o tom, jak bych si přál, aby rozumní lidé hlasovali.

Bez ohledu na to, jaký bude výsledek, jsem rád, že přímou volbu máme – naše společnost se potřebuje neustále učit demokracii a co jiného je přímá volba prezidenta, než všem pochopitelný a jasně čitelný výukový program v reálném světě. A to i s tím rizikem, že volby může vyhrát někdo opravdu nechutný. Bude to škola demokracie, v našem případě pak škola ne tolik voličů, jako politických stran a jejich volebních strategií pro příští volby.

Nejde popřít, že lidé se o kandidáty zajímají, zjišťují si informace, sledují debaty. Příkladů je mnoho, ale jeden za všechny: ačkoli nepřeceňuju Volební kalkulačku, oceňuju že se jí klukům z KohoVolit.eu podařilo prosadit do veřejné debaty jako běžný nástroj zjišťování politického názoru. Někteří politici ji začali brát natolik vážně, že s prezidentskými volbami nijak nesouvisející a naprosto marginální otázku na podporu výuky romštiny dokonce umístil Přemysl Sobotka na svůj předvolební leták;)

Dá se očekávat, že volební účast bude velmi vysoká (nejen z průzkumů, ale i ze zkušeností například Slovenska). Je to první volba, ve které mají billboardy menší význam, ostatně jich je venku výrazně méně než u jiných typů voleb. Lidé se o prezidentské volbě baví a mnohem více než u jiných voleb se netají tím, komu dají hlas. Proč to považuju za dobré? Protože pokud svou volbu zveřejníte, budete muset více než kdy jindy si ji v diskusi – ať už má podobu pivní debaty v hospodě, facebookového tlachání nebo sofistikovaného článku – obhájit. A nutnost obhajovat svá rozhodnutí a přemýšlet o nich vede dle mého názoru k odpovědnějšímu občanskému chování.

K ničemu takovému by volba parlamentem, ve které by o novém prezidentovi rozhodovali nechutné situace v podobě vyhrožování či zapírání se poslanců jako před pěti lety, v žádném případě nevedla. S největší pravděpodobností by o novém prezidentovi rozhodlo to, na čí stranu se blahosklonně přikloní komunističtí poslanci – děkuji, tohle už opravdu nechci.

Jako bonus potom vidím osobnosti, o kterých se dříve moc nevědělo a u kterých doufám, že pokud ve volbě neuspějí, tak budou dále veřejně působit a využijí zájem o ně pro nějaké smysluplné veřejné angažmá. Ať už je to Vladimír Franz a Táňa Fischerová, kteří dokázali aktivizovat velké skupiny občanských podporovatelů a přinášejí do veřejné diskuse možná menšinové, ale o to zajímavější názory a pohledy. Nebo Zuzana Roithová, která ukázala že ženy ve vrcholné politice nemusí mít podobu blonďatých bestií nebo tupých družinářek, ale kultivovaných a schopných dam. Mimochodem, bývalá slovenská premiérka Radičová se do své funkce dostala také až jako neúspěšná kandidátka na prezidentku.

A nyní k samotným kandidátům. Není tajemstvím, že pro mě je měřítkem odpornosti v politice jeden klaus. Proto jsem kandidáty zkoumal v jeho odraze – a v podstatě jediným relevantním kritériem pro mě bylo, aby nový prezident nepředstavoval pokračování toho hnusu, jaký předváděl ten dosavadní.

Nepotřebuju ideálního prezidenta, dokonce nemám v tuto chvíli výraznější požadavky na prezidenta, než aby pokud možno už dál neškodil téhle zemi. Svoje ideální požadavky na politiky budu prosazovat v jiných volbách, kterých se aktivně účastním, a ve kterých nahlas říkám, jak by měly věci vypadat. U prezidentské osoby jsme bohužel díky Klausovi klesli tak hluboko, že mi bude ke spokojenosti stačit, když se vyjádřím, jak by to vypadat nemělo.

Z tohoto hlediska je pro mě naprosto nepřijatelné pokládat na stejnou úroveň „nebezpečnost“ Miloše Zemana a Jana Fischera, jak to činí mnoho lidí. „Hlavně ať není prezidentem Zeman nebo Fischer!,“ je slyšet ze všech stran. Ač je třeba Fischer bezpáteřní, beznázorový nebo ve vleku svých sponzorů, jsem přesvědčen, že v jeho případě pokračování odporného a nebezpečného stylu vládnutí zdaleka tolik nehrozí.

Tímto kladením Fischera na úroveň Zemana totiž dochází k velmi nebezpečnému relativizování odporností, které Miloš Zeman za doby svého vládnutí sám konal, nebo alespoň blahosklonně přehlížel. Věnujte tomu tu necelou hodinu a pusťte si znovu dokument Vládneme, nerušit. Opoziční smlouva, snaha ohýbat ústavu ve svůj prospěch, aktivní diskreditace politických soupeřů, Šloufovy kontakty s mafiánem Mrázkem, zkorumpovaná privatizace Mostecké uhelné spřáteleným kruhům, mocenské ovládnutí státních firem, spolupráce s naprosto odpornými lidmi jako je Karel Srba (později odsouzen na 12 let za přípravu vraždy Sabiny Slonkové), k tomu všechny ty alkoholické oplzlosti a nově i výsměch v podobě peněz Lukoilu a daších nepřiznaných sponzorů – dál snad netřeba pokračovat. Po shlédnutí toho dokumentu si položte si otázku, zda je něčeho podobného schopen kterýkoli z dalších kandidátů.

Prezidenta v podobě aktivní silné osobnosti jsme si po revoluci užili jak v tom dobrém, tak v tom špatném. Myslím, že je čas, aby se konečně úřad prezidenta zcivilizoval a po desetiletém extempore Václava Klause mi v podstatě stačí, aby jeho představitel nebyl tím, kdo bude určovat míru nechutnosti v České republice.

Proto říkám naprosto otevřeně, že v porovnání s Milošem Zemanem není pro mě skutečnost, že by se prezidentem stal Jan Fischer, noční můrou (nevýznamnou Bobošíkovu možno nekomentovat). Samozřejmě budu radši, pokud jím bude kdokoli jiný ze zbývajících relevantních kandidátů, ale – pokud jím bude Fischer, se všemi svými Soukupy a Chrenky za zády, je to stále lepší než Zeman. U Fischera je to v tuto chvíli jen nejistota, podezření či indicie toho, že by to mohlo být špatné, u Zemana je to naprostá jistota.

Informace koho budu volit se v tomto článku nedočkáte – v tuto chvíli to sám nevím a rozhodnu se zřejmě až na poslední chvíli. Z předchozích řádků tedy vyplývá mé jediné doporučení pro prezidentské volby: prosím, v žádném případě nehlasujte pro Miloše Zemana a pokud se setkáte s někým, kdo o jeho volbě uvažuje, snažte se mu ji s poukazem na všechna zmíněná nebezpečí rozmluvit. A pokud by byl ve druhém kole proti němu nebenesympatičtější člověk, dejte mu hlas jen pro to, aby se Zeman nestal prezidentem. Byla by to sice (slovy Martina Dejdara) „trochu legrace“, ale hlavně pro Zemana. Nám ostatním by dřív nebo později zmrzl úsměv na rtech.

Publikováno

Moje inspirativní osobnosti roku 2012

Stejně jako vloni přináším seznam několika lidí, kteří mi v uplynulém roce přinesli mnoho inspirativního – ať už tím co dělají, o čem píšou nebo z okamžiků vzájemných setkání.

Michal Škop

Nikoli halasné pokřikování na demonstracích, vyhraněné články v názorových rubrikách novin či nikdy nekončící a nic neřešící internetové diskuse, ale práce s daty, matematikou, statistikou a technologiemi. Právě těmito způsoby sociolog, matematik, akademik a aktivista sdružení KohoVolit.eu Michal Škop poukazuje na lidskou hloupost, diletantismus veřejné správy či politiků, nedostatky ve veřejném životě nebo dokonce zjevnou korupci. Ukazuje, jakou sílu mají data a jejich analýza oproti ničím nepodloženým pseudoargumentům. Je tak nejlepším českým ztělesněním hesla To fix the government, call in the geeks!

Co se mu mimo jiné v uplynulém roce povedlo? Upozornil na nekvalitu kontroly podpisů při prezidentských volbách, možné ovlivnění hlasování v Hydeparku ČT, spočítal absence poslanců a senátorů při hlasování, rozporoval naprosto nevěrohodné předvolební modely v podání ČT či ukázal na to, jak se dá ověřit, že si někdo vymyslel citace do novinového článku. Vše se můžete pohodlně dočíst na jeho blogu, případně se podívejte na přednášku Vizualizace politiky.

Adam Hazdra

To, čím je Olga Biernátová pro české knihovny, představuje Adam Hazdra pro obor designu služeb. Že jste o tom nikdy neslyšeli? To, zda vás na poště, v bance, v restauraci nebo na eshopu obslouží tak, že se tam hned budete chtít vrátit, nebo budete dané službě přát propadnutí do horoucích pekel, je dáno právě tím, jak dobrý je design dané služby. Ne vzhled, cena či příjemnost obsluhy, ale komplexní nastavení všech parametrů, které vám umožní danou službu pohodlně, bez problémů a někdy dokonce i s radostí využít. To vše má na starosti obor zvaný design služeb a Adam Hazdra je jeho průkopníkem v ČR. Píše blog, konzultuje, přednáší, ale hlavně napsal s kolegy vůbec první českou knihu, která problematiku designu služeb pokrývá. Pokud jakékoli služby komukoli poskytujete, určitě si ji přečtěte.

Adam je pro mě ukázkou toho, jak jednotlivec dokáže díky osobnímu nasazení, přenosu zahraničních zkušeností do českých podmínek a neustálým vzděláváním sebe i druhých rozšiřovat užitečný a z mého pohledu velmi perspektivní obor. Pokud vás baví věci vylepšovat, věnujte se designu služeb – jak soukromé, tak veřejné služby jsou v Česku povětšinou poskytovány tak, že by snesly větší než malé množství vylepšení.

Jakub Mráček

Ačkoli by s tím nikdy osobně při své skromnosti nesouhlasil, pokud je někdo pro mě představitelem budoucí české elity, je to Kuba Mráček. Tím, jak dokáže skvěle kombinovat profese středoškolského učitele chemie, kooridinátora opendatových projektů nadace Open society fund, vedoucího skautského střediska, místního teplického aktivisty a lokálního severočeského patriota ukazuje, jak je možné efektivně zlepšovat svět zároveň na mikroúrovni školní třídy či skautského oddílu, přes úroveň svého města a kraje až po snahu o zlepšení poměrů v celém státě. Více se o něm a o jeho práci dočtete na jeho osobním rozcestníku, v rozhovoru na Lupa.cz nebo v balíku jeho prezentací (kde uvidíte, jak Jakub prezentuje jak na třídních schůzkách svého gymnázia, tak na Czech internet fóru). Je mi ctí, že s ním můžu spolupracovat

Pavlína Pacáková

Jméno Pavlíny Pacákové asi většina z vás nikdy neslyšela. Pracuje už více než rok jako fundraiserka ve Straně zelených a má na starosti zajišťování financí na chod téhle strany. Myslím, že nebudu daleko od popisu reality, když napíšu, že bez její práce by se ze Strany zelených stal jen chaotický diskusní klub s nulovým potenciálem prosazovat svoje myšlenky. Díky strategii získávání drobných dárců a etických firemních partnerů dnes dokáže Strana zelených fungovat i bez příjmů ze státní pokladny (Pro srovnání: při svém pobytu v parlamentu v letech 2006-2010 získávali Zelení na provoz od státu cca 18 milionů ročně, rozpočet na rok 2012 počítal naproti tom s cca 2 miliony korun příjmů z členských příspěvků a od drobných sponzorů).

Že to vše funguje, že se podařilo získat peníze na senátní kampaň Elišky Wagnerové i na další kroky k obnově zelené politiky, to je výsledkem zejména Pavlíny a její málo viditelné, ale o to důležitější práce v pozadí. Inspirující je na ní nejen způsob, jak v nikterak vábných vodách politiky hodnotí každý krok primárně podle jeho etické roviny a teprve potom podle toho, kolik peněz přinese, ale také její kombinace profesionality a nadšení, se kterými svoji práci dělá. Jsem přesvědčen, že by se naprosto bez problémů uživila a uplatnila kdekoli jinde – a to i za lepších podmínek a v méně složitém prostředí, než je malá politická strana. Je to ale srdcařka – a právě takoví lidé drží tuhle společnost nad vodou.

Petr Koubský

Publicista, analytik a vyučující – právě třetí profese Petra Koubského dostala v letošním roce zřejmě největší impuls v podobě startu iCollege, netradiční vzdělávací instituce, která si klade za cíl efektivně vychovávat nové lidi pro prostředí internetového byznysu. Pokud bych chtěl někdy ještě chodit do nějaké školy, zřejmě by to byla iCollege, na jejímž profilu je rukopis Petra Koubského jasně vidět, přestože je jen jedním ze skupiny zakladatelů. Vzdělávání je v krizi, podnikání láká stále jen velmi málo mladých lidí a iCollege je jednou z mnoha možných odpovědí na tyto dva nepřiznivé trendy. Státní úředníci nás v budoucnu neuživí a proto tleskám každé aktivitě, která efektivně pomůže přitáhnout k smysluplnému podnikání schopné lidi. Uznání si zaslouží samozřejmě i další zkušení profesionálové a podnikatelé z týmu iCollege, kteří sdílí své zkušenosti a znalosti a pomáhají tak zlepšovat české podnikatelské prostředí.

Kromě toho ale patří Petr Koubský na můj inspirativní seznam také proto, že v podstatě jakákoli z myšlenek, které sděluje ve svých článcích, tweetech nebo na akcích, již se účastní, nutí člověka k přemýšlení. K přemýšlení o tom, jaký je současný svět, jak se mění a jak s tím souvisí technologie. To vše obaleno inspirativní a lidskou pokorou a mnohdy až nepatřičnou skromností. Petr Koubský prostě píše tak zajímavě, že bych si od něj s chutí přečtl i nákupní seznam do supermarketu.

Kde lze pravidelně najít jeho články? Zkuste: Doba datová, Idées fixes, Doporučená denní dávka, Medián na Lupě a Týden na iHNed.cz. A taky twitter.com/petrkou.

Spolu s odkazem na sedm mých inspirativních osbností roku 2011 už letos dodám jen jediné: inspirovat a být inspirován, to vám přeju do nového roku.

Publikováno

Nejen restaurace, mobil či řemeslník. I dobročinnost by se měla doporučovat

Bývá zvykem, že firmy i jednotlivci bývají na konci roku a před Vánocemi ochotnější než jindy přispět na dobročinnost. Pokud patříte mezi ně, ale nejste si jisti, kterou organizaci, aktivitu nebo jednotlivce má smysl podpořit, můžete se nechat inspirovat následujícím článkem. Obecně je vždy dobré si zjistit, jaké organizaci a na co chcete přispět, protože v efektivitě a ve smysluplnosti jednotlivých aktivit jsou propastné rozdíly – v žádném případě ale nelze všechny neziskové, dobročinné či charitativní organizace házet do jednoho pytle a jako kdekoli jinde platí, že čím více informací máte, tím je vaše rozhodnutí odpovědnější. A stejně jako si lidé doporučují dobrou restauraci, značku mobilu nebo dobrého truhláře, měli by si doporučovat dobrou a osvědčenou dobročinost. Zde jsou má doporučení, většina z nich je navíc podložena osobním kontaktem a dobrou zkušeností z minulosti:
Pokračovat ve čtení „Nejen restaurace, mobil či řemeslník. I dobročinnost by se měla doporučovat“

Publikováno

Pohrdání humanitními obory? Když technokrati neumí počítat

Dnes jsem hned na několika místech objevil pohrdání humanitními obory – jak v anketě Finmagu „Co studovat a který obor bude mít zlaté dno?„, tak v komentáři pod článkem Michala Kašpárka o zaměstnanosti mladých v EU. Zastánci technokratického pohledu na svět považují (některé) humanitní či společenské obory za svého druhu společenskou přítěž.

Nechci tím říct, že potřebujeme více absolventů humanitních oborů, že jsou všechny z nich kvalitní a že humanitní vzdělání je nejlepší cesta k vysněné kariéře. Chci tím jen říct, že ani zastánci technokratického vidění světa, ve kterém věci jako evropská studia či enviromentalistika nemají dle jejich názoru místo, nejsou ušetřeni zaslepujícím a zjednodušujícím stereotypům a mýtům, týkající se tématu, ke kterému se vyjadřují. Což bych od lidí, zastávající exaktní pohled na svět, opravdu nečekal.

Samozřejmě existují lepší i horší humanitní školy a lepší i horší technické školy. Čísly vyjádřeno: průměrná nezaměstnanost absolventů VŠ rok po ukončení studia je v ČR 3,6%. Průměrná nezaměstnanost absolventů i tak vysloveně humanitní fakulty, jako je Fakulta sociálních studií brněnské Masarykovu univerzity, je 5,6%. Neřekl bych, že ty dva procentní body nad průměr jsou společenskou přítěží.

Pro srovnání – těch, kteří absolvovali střední školu s maturitou, je po roce bez práce 14,5% a vyučených dokonce více než 20%.

A k samotnému tématu: nejbližší je mi postoj Daniela Münicha z IDEA/CERGE z odkazovaného článku. Je nesmysl doporučovat konkrétní obory pro patnáctileté děti ve světě, ve kterém se připravují na profese, které dnes ještě vůbec neexistují. Mnohem důležitější než konkrétní obor nebo typ školy je schopnost všech druhů škol připravovat studenty přizpůsobovat se vývoji společnosti, učit se nové věci a nebýt zajatci jednoho oboru či profese. A to může splnit jak dobrý učňák, dobrá technika nebo dobrá humanitní fakulta.

A samozřejmě: škola by měla pomoci všem absolventům nebýt zajatcem stereotypů o tom, jak přínosné jsou jiné obory. Jinak to není dobrá škola.

Publikováno

Pavle Blažku, tenhle boj nemůžete vyhrát

  • „ženy neměly volební právo stovky let, tak nevěřím, že tím, že jim ho přiznáme, pomáháme demokracii“
  • „černoši nemohli chodit do stejných škol jako bílí stovky let, tak nevěřím, že když budou moci, pomáháme demokracii“
  • „homosexualita je přece stovky let nemoc, tak nevěřím, že když ji ze seznamu odstraníme, pomáháme demokracii“
  • „vlády neveřejně rozhodovaly stovky let všude na světě, tak nevěřím, že zveřejněním pomáháme demokracii“

Ministr spravedlnosti Pavel Blažek opět na své oblíbené téma – informační společnost. Nyní ji mj. onálepkoval jako „levicovou“:

LN: Jak konkrétně chcete měnit zákon o přístupu k informacím?

Pavel Blažek: Já pouze tvrdím, že kolem „sunshine law“ se někdy odehrává tyranie menšiny, jak tomu říká odborná literatura. Přece není správné, že vám někdo třeba na deset let zbrzdí nějakou stavbu. V Americe, když se zveřejní jednání volených orgánů, za dveřmi už stojí lobbisté, kteří okamžitě diskreditují toho, kdo si dovolil hlasovat proti. Jestli vlády neveřejně rozhodovaly stovky let všude na světě, tak nevěřím, že zveřejněním pomáháme demokracii. Naopak, v něčem ji můžeme brzdit. Levice sní o informační demokracii, kdy budeme zveřejňovat úplně všechno a budeme šťastně žít. To tedy nebudeme. Já neříkám – uzavřeme to, neříkejme nic. Ani náhodou. Jen varuji před nezamýšlenými důsledky.

LN: Řekl jste: „Důsledkem je, že dnes aby se ve vládě málem každý bál, jak hlasovat, protože se to všichni hned dozvědí.“ Výsledky hlasování by neměly být známy?

PB: Neměl jsem říkat „jak hlasovat“, to bych poopravil – to mi nevadí. Myslel jsem spíš na justici. Pokud vám trestní soudce říká, že zažil, jak přísedící říká „dejme mu radši víc, nebo nás média sežerou“, tak to problém je. Neměl jsem mluvit o vládě. Anebo měl, ale jinak.

Téměř kompletní znění rozhovoru najdete na Lidovkách a v facebook postu Filipa Rožánka.

Můžeme upozorňovat a diskutovat o tom, jaká jsou rizika, spojená s překotným rozmachem internetu, jako je ztráta soukromí, ohrožení lidských práv nebo negativní změny v chování společnosti. Inciátorem takové diskuse ale musí být někdo věrohodný (napadá mě např. iure.org, která se problematice dlouhodobě věnuje) a nikoli politik ze zkorupované strany, která proslula hlubinným odporem k otevřenosti.

Pavle Blažku, naprostá otevřenost informací o vládnutí bude jednou stejnou samozřejmostí jako volební právo žen, rasová rovnost nebo dekriminalizace homosexuality. Monopol vlád na informace dřív nebo později skončí a jakýkoli boj proti otevřenosti se v konečném důsledku obrátí proti vám. Budete pak za ještě většího kašpara, než jste nyní.

Na podobné téma: Datablog.cz: Vedou otevřená data po cestě k otevřenému vládnutí a postbyrokratické době?

Publikováno

Pane prezidente, máme právo i na informace, které se vám nehodí

Václava Klause v den výročí 17. listopadu znepokojuje to, co vidí dnes a denně kolem sebe: nikoli rozkrádání a rozpad právního státu, ale „tzv. informační společnost“.

Soudobá tzv. informační společnost, což považuji za zvláště absurdní název, protože bych ji spíše nazval neinformovanou společností, s její apoteózou internetu a tzv. sociálních sítí nás ohlušuje záplavou nestrukturovaných, navíc často více méně irelevantních dat či informací. Když jsme současně poztráceli, resp. nechali si poškodit a zneuctít naše tradiční hodnotové a myšlenkové vzorce, nemáme tyto informace kam ukládat a jak je řadit a vyhodnocovat. Tímto způsobem vznikla rychle průjezdná informační dálnice směřující k nebezpečnému zapomínání.

Pane prezidente, neexistuje svoboda bez plného přístupu k informacím. Bez ohledu na to, jak je vládnoucí třída považuje za více či méně relevantní. Dostupnost informací pro všechny a svoboda s nimi nakádat podle vlastního uvážení je základem demokraticky fungující společnosti. Ostatně o tom mluví i naše ústava.

Můžeme vést diskuse o každé konkrétní interpretaci jakékoli informace, ale ne o tom, zda mají nebo nemají být informace a data všem dostupné bez omezení a bez ohledu na to, jaká je čí kapacita je vyhodnocovat.

Pokud vy osobně nemáte kapacitu informace a data o dnešním světě kam řadit a ukládat, nebo pokud se některé z informací nepasují do vašeho systému hodnot, neznamená to, že za tento deficit může právě množství dostupných informací v dnešní společnosti, ale pouze a jedině vy sám.


foto: tmkelly

Publikováno

Jak psát emaily cizím lidem, když po nich něco chcete

Velmi zajímavý článek o tom, jak psát emaily cizím lidem tak, pokud po nich něco chcete a zároveň chcete mít šanci, že vám odpoví kladně. Technika vhodná jak do podnikání (píšete potenciálním klientům či partnerům), tak pro studium (‚potřebuju to a to do seminárky‘), tak do neziskového sektoru (o něco se někde prosí v podstatě furt;).

1. Dejte do emailu něco, co bude přínosem i pro osloveného:

„If you can’t come up with something that directly benefits the person you’re emailing, you failed.“

Pokud nedokážete ve svém emailu nabídnout konkrétní přínos i pro osloveného, pak pravděpodobně neuspějete. Pokud žádáte o radu, nabídněte alespoň testimonial (slovní referenci nebo zhodnocení), který si oslovený může připíchnout na web.

2. Pokud něco chcete, snažte se to maximálně specifikovat.

„Use concrete language that describes exactly what you want (and what you plan to offer). Make it so clear that the person you’re emailing doesn’t have to expend one ounce of brainpower.“

Lidé mají obecně dost své práce a svých starostí, a pokud jim napíšete ‚co si myslíte o mém novém projektu‘, tak pravděpodobně nenapíšou nic, přestože si o něm myslí mnohé. Zeptejte se na konkrétní jednu či dvě věci, a oslovený to bude mít mnohem jednodušší.

3. Minimalizujte nejistotu, kterou příjemce při spolupráci s vámi podstupuje.

„When you ask someone for anything, what’s the risk associated with what you’re asking for and what you’re offering? Make sure you alleviate that risk in your email.

Pokud o něco žádáte, ujasněte si rizika, spojená s tím, o co žádáte a s tím co nabízíte? Snažte se tato rizika předem eliminovat.

Kompletní článek včetně konkrétních dobrých i špatných příkladů najdete zde na Appsumo.




obrázek: Sean MacEntee

Publikováno

Jak se vyrábí nenávist

Novinky.cz ve svém článku „Brusel letos raději nevztyčí vánoční strom. Má strach z islamistů“ píšou.

„Metropoli Belgie letos nezkrášlí vánoční strom, který tradičně stával na hlavním náměstí. Rozhodla tak bruselská radnice kvůli obavám z muslimské komunity, již by nasvícený křesťanský symbol Vánoc prý mohl urazit. Napsal to server Right Perspective.

Stačí několikrát kliknout a člověk zjistí, že vše je úplně jinak. The Right Perspective, což je web jakési americké extrémní pravicové rozhlasové talk show, napsal o celé akci na základě názoru křesťanskodemokratické političky Biancy Debaets v článku na webu Brussel Nieuws. A to přesto, že onom článku mluvčí bruselského starosty něco takového zásadně odmítá. Na RightPerspective, ale ani na desítkách dalších webů, které zdánlivě šokující zprávu bulvárně převzaly, se toto odmítnutí už neobjevuje.

According to Nicolas Dassonville, spokesman for Mayor Thielemans (PS), the change has nothing to do with anti-religious motives. „In that case we would still have deleted the crib?“ (Změna nemá nic společného s protináboženskými motivy. Proč bychom jinak neodstraňovali betlém?)

Brusel podle toho, co se z automatizovaného překladu dá vyrozumět, namísto stromu živého bude stavět nějaký strom umělý s vyhlídkovou věží a instalací z televizních obrazovek (electronic winter tree), jak je možné vidět zde. Proti modernistickému stromu se sice zvedl mezi místními občanský odpor, ale vytvořit z něj záminku pro nenávistný článek na nejčtenějším českém online médiu je víc než děsivé.

Publikováno

Zelení uspěli, obří ráj lyžařů nad Zlínem čekají ostřejší podmínky

V srpnu 2012 jsem podal připomínky v rámci procesu EIA na záměr stavby lyžařského areálu nedaleko centra Zlína. Projekt je podle mě naprosto zcestný a má významná rizika. Odbor životního prostředí Zlínského kraje si to myslí taky a proto zadal investorovi doplnění podkladů. Věřím, že nakonec se svah ve Zlíně, kvůli ktermu se mělo kácet tři hektary lesa, stavět nebude a penéze z evropských fondů půjdou na něco smysluplnějšího.

„Investor nezmiňuje další plánované stavby v areálu. Třeba hotel nebo parkovací dům a bez nich je posuzování nepřesné,“ upozornil například Michal Berg ze Strany zelených.

více zde: Zelení uspěli, obří ráj lyžařů nad Zlínem čekají ostřejší podmínky