„Rozporuplnost světa vyžaduje duši, která obsáhne protiklady" – můj oblíbený citát je opět platný pokud se jedná o téma využití AI. Nejdříve to nadšení: během posledních pár večerů jsem si naprogramoval několik věcí, aniž bych napsal jediný řádek kódu. V podstatě to už neumím, naposledy jsem něco reálně programoval tak před rokem 2010.

Například jsem si udělal nový vlastní osobní web www.michalberg.cz, na který mi skript postahoval všechny moje články, které jsem za poslední roky publikoval na mnoha různých webových magazínech a blozích a nyní je mám komplet u sebe. A když někde něco nového vypublikuju, na pár kliknutí to bude i u mě.

Nebo jsem za pár desítek minut zkusil udělat web pro komunální volby. Práce, která dřív zabrala několik týdnů po večerech, kdy jsem lepil ve wordpressu nějaký web, nyní v nástroji Wix Vibe trvala asi hodinu a je to lepší, než co jsem kdy v tomto směru udělal. A navíc mi to vyprodukovalo i redakční systém, který může kdokoli další ovládat a měnit obsah.

A naposledy předevčírem. Ve 20:34 jsem si četl článek o nějakých analýzách v americkém basketu. A napadlo mě, že by mě zajímalo jak to vypadá v českém lize. Začal jsem pomocí Claude Code tvořit a ve 22:58 jsem pro ten nový web zaregistroval doménu www.nbldata.cz a pustil to ven. Automaticky mi to stahuje data o zápasech české basketbalové ligy, analyzuje je a vizualizuje v podobě, která v Česku zatím nebyla k dispozici. To vše v programovacím jazyku, který jsem nikdy neovládal.

Samozřejmě to neznamená že kdokoli si naprogramuje cokoli za dvě hodiny. Já v tomto mám náskok mnoha let v odvětví vymýšlení webů a vím co po AI chci – ale programování nebyla nikdy moje silná stránka. (Více IT pohled na tzv. vibe-coding najdete například v tomto článku.)

A tady se dostáváme na tu druhu, odvrácenou stranu AI. Zatímco používat AI pro činnosti, které člověk nikdy pořádně neovládal, je podle mě přesně to, co dává v zásadě smysl a může to člověku otevřít nové možnosti nebo jej v něčem emancipovat, je naopak velmi rizikové podlehnout pokušení využívat AI pro náhradu schopností, které už máme, nebo které je pro život velmi vhodné mít.

Rebecca Solnit o tom napsala před pár dny skvělou esej „Co nám technologie bere – a jak to získat zpět". Píše v ní o tom, kde všude AI přebírá naše činnosti: psaní, rozhodování i mezilidská konverzace. Ale upozorňuje, že kdo přenechá intelektuální práci stroji, okrádá sám sebe o rozvoj vlastního já – a všechno zajímavé, co to s sebou nese. A nebo naopak: schopnosti, které využíváním technologií nepoužíváme, logicky necháváme zakrnět.

Solnit demonstruje na mnoha příkladech to, jak nám technologie (nejen AI) systematicky odebírají to, co dělá život hodnotným – vztahy, tělesnost, samostatné myšlení a kontakt s přírodou – a nabízí nám místo toho technologické náhražky.

„Abychom odolali tomu, že Silicon Valley provádí anexi našich srdcí a myslí, musíme si nejen stanovit hranice toho, jak moc se necháme zapojit do toho, co nám nabízí, ale také si vážit alternativ.

Radost z obyčejných věcí, z druhých lidí, z reálného života. A taky jazyk, kterým tyto věci dokážeme ocenit. To všechno je nezbytné pro tento odpor, který je odporem proti dehumanizaci."

Rozlišit, kdy nám technologie v životě opravdu pomáhají a kdy se stávají pastí, je podle mě jedna z největších výzev dnešní doby.