Byla říjnová neděle, jedna z posledních v roce, kdy venku ještě nemrzne, ale slunce už je schované za mraky. Jel jsem ze školy směrem na Vsetín, který byl už pár měsíců mým domovem. Před přejezdem na Bystřičce zvoní telefon. 974 něco něco. Zastavím a zvednu. „Policie Teplice nad Metují. Bohužel vám musím sdělit smutnou zprávu…“
Je to už deset let, co se brácha nevrátil z posledního lezení v Ádru. S Ondrou si chtěli sezonu ještě trochu protáhnout před rychle se blížící zimou. Kousek od Milenců se škrábali úzkým chodníčkem nahoru, Ondrovy kroky skála ještě vydržela, dál už ale ne. Když se Honza pokoušel vyšvihnout nahoru, obří kus skály nad ním nevydržel a po stovkách let opustil své místo. Následoval krátký pád, křik a potom už jen ticho. Souboj s takovou masou pískovce nešel vyhrát.
Hustý podzimní déšť nás doprovázel celou cestu přes hory až do Teplic. S Veronikou a Daliborem chceme vidět to místo. Všude kolem vlhko, skály a temné nebe, jen v trávě se ještě válí ústřižek obvazu. Policejní stanice, kompletně sbalený bágl, boty a telefon s smskami, které si už nikdo nepřečte. Dodnes netuším, kde Dalibor vzal tu sílu nás dovézt zpátky domů.
Desítky a desítky lidí. Horolezci, skauti, cyklisti, spolužáci, bývalé lásky i vzdálení příbuzní. Na opavský hřbitov svítí slunce, kluci hrají na kytary Stairway to heaven a mě je jasné, že tenhle bloňdatý kluk, který měl za sebou první měsíc na brněnské technice, nebude chybět jen nám, nejbližším. Budeš nám chybět všem, brácho.
Začínají dny, týdny a měsíce beze spánku, bez úsměvu, bez naděje. Vše se najednou zdá tak nicotné, tak prázdné. Rozhoupané duše reagují nepředvídatelně, boří se vztahy a já od té doby vím, že nikdo nemá právo hodnotit to, jak člověk reaguje na ztrátu svého blízkého. Člověk se snad může připravit na všechno, jen na tohle ne.
Až o mnoho let později ten pocit, který nás všechny čekal, pojmenoval v jedné své knize Andrzej Stasiuk. „Teď si opakuji „nech to na paměti“. Jen paměť dokáže chránit to, co už nikdy nebude. Žádný čin, žádné gesto, žádná cesta nevyléčí to, co pominulo. Prostě to, co nás okouzlilo svou krásou a svou sílou, musí navždy odejít. Až tehdy pochopíme, jaký to mělo smysl, a až tehdy si uvědomíme, jak důležité to bylo. Protože se to už nikdy nevrátí. Protože život je ztráta. A kdyby to bylo jinak, neměli bychom tušení, že žijeme.“
Protože je ale paměť málo spolehlivá, chtěl bych jí trochu pomoci. Inspirací mi byla knížka vzpomínek na Ivana Magora Jirouse „Aby radost nezmizela“, kterou dala dohromady jeho dcera a okruh přátel krátce po básníkově smrti. Honza nebyl ani básník, ani neodešel před pár dny, ale myslím, že je nás hodně, kteří by si přáli, aby jeho radost nikdy nezmizela. To přání se nám už nesplní, ale můžeme její odlesk najít ve svých vzpomínkách.
Chtěl bych vás všechny, kdo jste ho znali, poprosit právě o tu vaši vzpomínku na něj. Prohrabejte staré fotky, školní sešity, zážitky z večírků. Výjimečné vzpomínky na výjimečného kluka. Knížka, kterou dáme dohromady, bude naší společnou pamětí. Příští rok v únoru by se Honza dožil třicátin. Pokud mi pomůžete, může být do té doby vše na světě.
Nikdo neví, kam by Honza za těch deset let na svých cestách došel, koho by potkal a co by dokázal. Jsem si ale jistý, že ať už by to bylo cokoli, nechyběla by mu láska k životu i k lidem kolem sebe, chuť dělat všechny věci naplno, a úsměv na tváři. Tedy tři věci, které mi po něm v životě zůstaly jako to nejcennější, a ve kterých se mu každý den snažím přibližovat. A věřím že nejen já.
Za jakoukoli vaši vzpomínku na Honzu budu rád na mailu michal.berg@esports.cz